... Chvátám, chvátám, nemám chvíli klid, já tam, já tam musím dneska být...

        a mě už to tááák nebaví... Vážení a milí, mám za sebou krátké období indispozice, které jsem strávila pokašláváním a posmrkáváním a vlastně v tom pokuckávání pokračuju, ale zárověň zase pokračuju ve studiu. 

         Totiž... mám za sebou stužkovák. Už jsme dostali naše stužtičky s nápisem "Neradujte se, přijdou naše děti", což pro mě v praxi znamená, že se konečně nějak odlišuju od prváků. No vážně, občas, když jsem naše prvandy potkávala na záchodech, měla jsem nepříjemný pocit, že bych mezi ně zapadla a nikdo by nepoznal rozdíl.

         Každopádně jsem si ze stužkováku donesla krom stužky aj neschopnost mluvit. Celou neděli jsem akorát tak sípala. Asi už mám docela jasnou představu, jak se cítil Řehoř Samsa v Proměně od Kafky. Největší sranda byla, když mi upadnul rohlík a já ani nemohla pořádně zaječet. Jenom zapištět, jako nějaká ta prvanda. Děsivé. A mamina se mě furt na něco ptala. No nepraštili byste ji? Ne? Se vám divím...

(muhehe...)

        Poslední dobou trpím neutichajícím pocitem, že propadám do zimního spánku. Sedím ve škole, píšu si poznámky a najednou...zzzz... Myslím, že páni profesoři si už na můj utahaný pohled museli zvyknout. 

         Ale já nevím, je to vůbec možné? Moje spolužačka konstatovala, že pokud nemám tak třicetikilové tukové zásoby, měla bych si to se zimním spánkem rozmyslet. Nepřežila bych dva dny. A při své hubenosti.. Uvidíme, no. Řekl slepý... a víte, kam šlápl. 

         Ale myslím, že pokud nepropadnu zimnímu spánku, čekají mě za necelé dva týdny příjmačky. Na výšku. Pojedu do vedlejšího města a budu zaškrkávat odpovědi až se mi bude od prupisky kouřit. Už se nemůžu dočkat.

Suma sumárum asi žádný zimní spánek nebude... Škoda, no.