Druhý den školy je lepší, než první. Aspoň pro článek lepší. Včerejší hodinová ochutnávka byla dobrá tak akorát k chycení slušné lavice - v čemž se mému spolužákovi povedlo udělat jedinečný rekord svého druhu: přišel jako první a nechal se vyhostit do první lavice před katedrou. Tedy na místo, na kterém rozhodně sedět nechtěl. To je, prosím, to nejzajímavější, co můj první školní den nabízí, obvyklé blablabla o školních řádech nestojí za řeč. Na závěr našeho posledního Prvního školního dne nás třídní vyzval, ať "ráčíme vypadnout" a to bylo všecko.

             To druhý školní den, ten už stojí za povídání. Nuže... Co nového? Takhle: škola stojí, záchody splachují, světla svítí... V tomhle směru nic zajímavého. Snad jen to, že nám vymalovali chodby. Máme je teď do půlky natřené hnusnou oranžovou barvou. A kachličky okolo oken na modro. 

Když si toho člověk moc nevšímá, tak to ani nepůsobí moc děsivě.

                Dnes jsem si cestou do školy vyzkoušela, kolik váží můj úterní rozvrh. Má celkem osm hodin a řekla bych, že je celkem težký. Na druhou stranu ale už to horší nebude. Jo, vidíte to, druhoprvní den a už mě tam drží do čtyř. Krutost? Ne, léčba šokem. Jste maturanti, tak se snažte. Řekla bych, že něco na ten způsob se nám snaží naznčit. Koneckonců se každý náš dnešní profesor zmínil o tom, co nás letos čeká. A včera se dokonce k nám do třetího patra vyšplhal i pan ředitel. Všichni aby nám to pořád připomínali... ...jako bychom to sami dobře nevěděli.

               Nu což...mám za sebou svou první lekci smíchu tohohle školního roku, to když se ukázal nášučitel na společenské vědy - krom toho, že nám doporučil pár knížek o sociologii a filozofii nám vykládal o tom, jak jel s nějakou svou kolegyní na bazén (učit, ne zaplavat si. Každý rok jsou na škole chudáci, co musí chodit plavat). Jeli, jeli a najednou Buch!

Nabourali. 

Zatímco náš pan proferos prodělával šok, že mu málem amputovala ruku, madam kolegyně vytřeštěně hleděla na volant a po chvíli vydechla:

No hádejte, co?

"Co na to řekne Vláďa?"

A zatímco ona přemýšlela nad svou šestou havárií, pan doktor a její manžel se zasekl se zubařskou vrtačkou v ruce, odložil ji a rozběhl se dolů. Stačilo mu totiž, aby zaslechl ránu po bouračce a kouknutí na hodinky, aby si domyslel, kdo mu to boural před ordinací. 

                 Na závěr rada pro prváky: když uvidíte označení vaši třídy na dveřích, o kterých jste přesvědčení, že to ještě včera byl záchod, vězte, že to není něčí omyl.