...to máte tak. Na vážné cancy nemám náladu. Vlastně mě poslední dobou žádné vážné cancy nenapadaly. A pokud byly vážné, byly až moc praktické na to, abych je tu zveřejňovala. Fakt nevím, koho by zajímalo moje shánění dopisu z výšky. Když se to tak vezme dokola a dokola, pochybuju, že vůbec kohokoli zajímají moje tlachy, ale když se to tak vezme, tak mě tohle ťukání moc baví a to je hlavní důvod, proč to dělám a myslím, že psát o tom, jak jsem se nemohla dobrat jednoho dopisu by mě nebavilo, poněvadž jednak zkrátka není o čem psát a jednak jsem toho měla dost už když jsem ho sháněla a ještě abych se o tom nějak vytlachávala...

což mi připomíná jeden vtip 

(no ano, jdu vykládat vtipy, heč)

...to bylo tak, že šel Brandon Walsh po ulici v Beverly hills a jeho kámošovi se rozvázala tkanička a on se toho kámoše zeptal: "Chceš si o tom popovídat?"...

 Poprvé jsem ten vtip četla v jednom časopise. Stačila jsem přečíst dvě stránky, než došla pointa od přijímače ke zpracování a já jsem skoro poprskala oběd od babičky. Mé tehdejší pobavení bylo způsobeno netoliko vtipností vtipu, jako spíš pobavením z mé zpomalenosti. A tohle se mi prosím stává často, třeba když se brácha díval na nějaký film, když jsem se učila. Byl tam chlápek a zanesl na poštu sklínky od piva za známku. Strávila jsem asi dvě hodiny učením a furt nic. A pak, když jsem usínala nad maturitní otázkou číslo pět, jsem se začala smát. Brácha  na mě koukal jak na blázna. 

No ale, kdyby vás to náhodou zajímalo: ten dopis jsem našla.

Tak mimochodem, dneska je to přesně měsíc, co jsem se odnáctkovatěla. Teď je ze mě už ne novopečená, ale taka normálná, regulérná cetka. A taky mám za sebou pohovor. Přijímací, na školu. Pohovorovatěla jsem s mistry pohovoristy a mohu konstatovat, že jsem nepohořela. Ale před pohovorem samotným jsem se klepala strachy, že shořím jak hromádka papíru. Že ze mě bude popel dřív než řeknu popel. Že řeknu něco hodně nevhodného, třeba když mi položí tu stupidní otázku (proč chcete studovat právě tento obor) že jim odpovím něco velice nevhodného, jako že už fakt nevím, poněvadž všecky moje racionální důvody přede dveřmi jejich ústavu dostaly nožičky a utekly ode mě. Poněvadž takový pocit jsem tam měla, když jsem tam seděla a čekala. Čekala. Čekala... A čekala. a čekala jsem tak dlouho, že jsem si trochu pochrupkala v sedě a pak mě opustila nervozita a navrátilo se ztracené racionálno. Což je nejspíš dobře, poněvadž pan předseda komise se netvářil, že by měl smysl pro humor...

..ale na tom teď nesejde, poněvadž už mohu říct, že mě fakt vzali. Na žurnalistiku, na Báňi. Pro ten dopis jsem si musela dojít a musím říct, že ta paní, co mi ho předávala byla milá asi jako polechtaný spící drak (draco dormiens nunquam titilandus...), ale na tom nezáleží. V pátek jdu k zápisu a žádná zlechtaná dračice mi v tom nezabrání. Tralala...

A to je asi tak vše, vážení. Pokud vás tohle moje tlachání (pravda, psané spíš pro mé potěšení) bavilo, tak fajn. Pokud nebavilo a dočetli jste až sem... řekla bych, že je to k zamyšlení, jestli nemáte skoly k masochismu...

Tak jako tak přeju všem hezký večer.