Hlásím tvůrčí krizi. Maturitní týdny jsou strašně neinspirativní. Trávíme mnoho času vysedáváním a čekáním, až si to čtvrťáci vyřídí s učiteli, učitelé s maturanty, a dokupy nic neděláme. Myslím já a moji spolužáci. Nahouby, no.

Ani ty autobusy nejsou co bývaly. Bývaly doby, kdy mě cestou do (ze) školy napadaly nejroztodivnější nápady, se kterými jsem potom obtěžovala zde, jako obtížný hmyz, ale poslední dobou... nic. Včerejší večer jsem strávila dvě hodiny tím, že jsem ničila papíry černou tužkou, ale taky nic. Neznáte náhodou lék na tvůrčí krizi? Kdyby jo, tak pisněte.

Kdyby toho nebylo málo, do toho mi ještě na dnešek vybouchnul program. Teda ne doslova, žádné výbušniny na dvorku nepěstuju, ale prostě jenom neumím číst Přišel mi mail, respektive pozvánka na jednu slezinku u kámošky, prý povídání o životě nějakého člověka.. Jenže já, jakožto někdo, kdo neumí číst, jsem si spletla datum... No nic, nedá se nic dělat. Můžu akorát koukat do monitoru a čekat, že se aspoň vyléčím z té tvůrčí krize. Ale viděli jste někdy někoho vyléčit se z něčeho takového pouhým vysedáváním? Takhle to asi nepůjde... A přitom se venku začíná o své hlásit slunko. zase. Že by? Že by byli lidi ryby? Ne, to jsem nechtěla. Tak co jsem to... už jsem říkala, že moje paměť stojí za dvě věci, ale nepamatuju si za jaké? Já si totiž nepamatuju, jestli jsem říkala.